Moje první role před kamerou. Byla to taková velmi volná improvizace. Psalo se srpen roku 1991, Jugoslávie pomalu spěla k rozpadu a já slavil narozeniny. Byl jsem oblečen do kostýmu krále, měl jsem korunu i meč, obojí vyrobené z tvrdého papíru. Mými poddanými bylo zhruba dvacet dětí, které na oslavu přišly. Sousedé, spolužáci, bratranci, sestřenky. Už nevím, čí to byl nápad rozdělit je do dvou skupin, každopádně jedna byla královskou armádou a druhá povstalci. Začínající válka už vstupovala i do dětských her. Všichni si hráli na vojáky, většina otců byla nějakým způsobem v té době v armádě angažovaná, a tak domů chodili v uniformách a my si půjčovali jejich maskáčové čepice. V té době také rodiče a jejich přátele všechny naše oslavy a významné události natáčeli, a tak král za přítomnosti kamery nařídil svému vojsku, aby utnuli hlavy všem povstalcům a zatímco si dospělí o pokoj vedle popíjeli své kávy a piva, v dětském pokoji se strhla bitka. Krvavá naštěstí nebyla, ale slzavá ano. Malí kluci se vrhli na velké holky, zvedaly se sukně, trhala se trička, král na svém piedestalu pokřikoval rozkazy. Jediný dospělák v pokoji byl kameraman, který celou věc točil tak zaujatě, že nás ani neváhal od sebe rozdělovat. Po chvilce si však jeden z povstalců povolal posilu v podobě rodičů, kteří všemu udělali přítrž včetně mého hereckého výkonu v roli krutého krále. Už nevím, jaký byl trest, ale i král skončil v slzách, už mimo kameru samozřejmě. Co ale vím je, že už v dětství se objevila touha hrát a vystupovat. Ale také už od dětství přes pubertu a dospívání jsem slýchal, že je to rozmar, že s tím mám dát pokoj, že herectví není práce, že mám studovat něco, co mě dobře uživí, a tak trvalo dalších dvacet let, než jsem vzal věci do svých rukou a poprvé vstoupil na divadelní prkna i před kameru, tentokrát na opravdovém filmovém place, nikoli v dětském pokoji v Jugošce.
